Úsilí i bolest se vyplatí. Vyvalenej ogar? Roman Hubník je dnes vzorem

Roman Hubník, bývalý fotbalový reprezentant, se v šestatřiceti letech vrátil do Olomouce. Vypráví o tetování z lásky k synovi nebo o fotbalové cestě z Halenkova přes Moskvu a Berlín, která doma v Olomouci (ne)končí. Jak vzpomíná na Ligu mistrů s Plzní nebo na dětství na vesnici?

Vyjde schody západní tribuny Androva stadionu, sedne si až pod střechu, aby se vyhnul ostrým paprskům slunce. Pak se Hubník rozhlédne a usměje se: "Tam byla ještě tribuna na stání, tyhle tady ani nebyly, byla jen montovaná. Všechno bylo úplně jiné. I tréninkové hřiště s velkým oválem. Vedle škvára, stejně jako v Řepčíně. Mladí kluci slovo škvára už vůbec neznají."

I z montované tribuny jste byl tehdy paf, ne?
Olomouc pro mě bylo velké město. Přišel jsem přes Vsetín a Zlín. Ogar z vesnice byl trošku vyvalenej.

Vytipovali si vás s bratrem Michalem mládežničtí trenéři Sigmy. Jak se to tehdy upeklo?
Nevím, jestli tam byla výměna, ale pamatuji si, že do toho přišel s nabídkou i Baník. Rozhodlo první jednání Olomouce.

Jaké bylo dětství v Halenkově?
Po škole jsem se musel hned naučit, pak jsem lítal po venku, hráli jsme různé hry, chodili jsme do lesa. Trénovali jsme dvakrát týdně. S balonem jsme ale byli před barákem pořád. A v zimě jsme hráli hokej, bruslili jsme, lyžovali jsme. Dnešní děti to neznají, znají tablety. Jsem odpůrce tohoto dětství.

Proháněl jste se i na fichtlu?
Tohle jsem neměl. Ale děda měl Jawu a kolem ní jsem kroužil.

A teď otevíráte v Olomouci prodejnu motorek.
Přivedl mě k tomu od sestřenky manžel, který v tom podniká už patnáct let. Říkal, že mám něco podobného otevřít, že v Olomouci toho není moc. Tu myšlenku jsme měli už tři roky zpátky. Teď jsem se vrátil do Olomouce, tak jsme to oživili.

Nemáte obavy z podnikání?
Máme to promyšlené. Se spoustou věcí nám pomáhá manžel od sestřenice, takže se nebojím.

Už jezdíte na motorce?
Teď moc času není. Máme dvoufázové tréninky. Ale chci si projet všechno, co máme na prodejně, abych pořádně věděl, co to umí.

Spoluhráči nakoupí mašiny?
Ještě ne. Všichni to ani nevědí. Ale říkal jsem, že od pondělka si mohou objednat.

A to váš děda chtěl, abyste byl po něm kovář.
Kdybych zůstal v Halenkově a nehrál fotbal, tak bych asi kovařinu dělal, děda chtěl předat zkušenosti, v jedenácti jsem vypadl z baráku a už to bohužel nikomu nepředal.

Motal jste se mu v dílně?
Pravidelně jsem tam jezdil a hledal práci. Říkal jsem mu, že udělám cokoli od natírání po sekání zahrady. Hrozně mě to bavilo a baví doteď.

Ještě vás čeká práce na trávníku. Olomouci chcete vrátit, že vám pomohla rozjet kariéru. Není to klišé? Vyinkasovala za vás 98 milionů korun, nemáte jí co vracet.
Dostal jsem tu šanci tady. Jasně, inkasovali za mě slušnou sumu. Chci jim to vrátit zkušenostmi, ale nemám to tak, že bych cítil povinnost.

Když tehdy před třinácti lety tuhle sumu za vás dal FK Moskva, co to s ogarem udělalo?
O rok dřív přišla nabídka z CSKA Moskva. Odjel jsem tam na čtrnáct dní na soustředění. Tehdy vyhráli Pohár UEFA. Nevím, proč to nedopadlo. Pan Kubíček za mě chtěl velké peníze. Věděl jsem, že budu muset jít. Byl jsem rád, že jsem odešel a Sigma z toho žila několik let.

Prohlášení sportovního ředitele Kubíčka, že jste rodiče připravil o barák tím, že provizi z přestupu bral váš agent, muselo mrzet.
Samozřejmě. Kdybych to měl někde ve smlouvě, tak bych možná o tom i uvažoval, ale to prohlášení bohužel bylo takové.

Jaký byl fotbal a život v Moskvě?
Obrovské město. Přišel jsem koncem února, minus 30 stupňů, jinačí svět. Neuměl jsem jazyk, učil jsem se ho. Postupem času jsem zapadal, ale měl jsem hodně svalových zranění. Odehrál jsem půl sezony, pak jsem odjel na mistrovství Evropy jednadvacítek, a když jsem se vrátil, v Rusku už byla rozjetá sezona. Nastoupil jsem proti Zenitu Petrohrad a natrhl jsem si sval. Dva měsíce jsem byl mimo a byl konec sezony. Zápasů jsem moc neodehrál, tak jsem šel na hostování do Sparty. Ta mě znovu nakopla.

Zatímco FK Moskva zanikl.
Majitel byl největší vývozce niklu na světě, měl nějaké týmy v NBA. Přestal platit. Klub vznikl v roce 1997, najednou odešel největší sponzor, FK Moskva zanikl a znovu vzniklo Torpedo Moskva.

A Spartě jste pomohl k titulu.
Ve Spartě jsem hrál zimu-zimu. Skončili jsme druzí a pak jsme rozjeli mistrovskou sezonu, ale titul jsem neslavil. Odehrál jsem asi šestnáct zápasů, někde jsem napsaný, ale pak jsem odešel do Berlína.

Snové angažmá v bundeslize?
Krásné! I když jsme hned spadli, pak rychle postoupili. Potom to bylo jako na houpačce - spadli, postoupili, spadli, postoupili.

Zážitků spousta.
Největší byl, když jsme jako jediný mančaft v sezoně vyhráli v Dortmundu 2:1. Tehdy tam hrál Lewandowski, osmdesát tisíc diváků.

Jak se brání Lewandowski?
Dobrý, sice dal gól, ale vyhráli jsme.

Kosmopolitní Berlín vás okouzlil, jako okouzlil mnohé?
Taky. Já měl za sousedy Američany a Holanďany. Tým byl poskládaný ze spousty zahraničních hráčů. Město krásné a měl jsem to šest hodin domů. Když jsme měli dva dny volno, tak jsem skočil do auta.

Pořád máte v Hertě vazby?
Kdykoli mi seženou lístky, mám tam dveře otevřené pořád.

Proč jste kývl před třicítkou Plzni?
Podepsal jsem smlouvu na rok a chtěl si zahrát Ligu mistrů. To byl důvod, proč jsem se vrátil do Čech. A že jsem tam strávil sedm let, jsem si ani já nepředstavoval. Dobrej tah. V Plzni jsem byl strašně spokojenej. Uhráli jsme tři tituly, zahráli si Ligu mistrů, Evropskou ligu.

Když začne hrát magická znělka Ligy mistrů, vy stojíte na Santiagu Bernabéu a vedle vás hvězdy Realu Madrid, projely vám v hlavě vzpomínky, jak jste čutal za barákem v Halenkově?
S Realem to byl pro mě největší zápas - tam, ale i doma. V Plzni jsem měl celou rodinu, můj malej šel s Benzemou na hřiště. Taky si to hrozně užil. Nejvíc je stejně asi ta znělka. Měl jsem husí kůži, když jsem ji slyšel z televize. A teď jsem to prožíval na hřišti. To jsou věci, co v člověku budou pořád.

Stejně jako vzpomínky na zesnulého Mariána Čišovského, kterého jste v Plzni nahradil, když onemocněl.
Bylo to složité. Když jsem přišel, tak jsem nehrával. Hrál Marián s Vencou Procházkou, pak hrával Lukáš Hejda, potom se zranil David Limberský, tak jsem hrál i v Lize mistrů levého obránce. Byl jsem takové lepidlo, ale byl jsem rád, že jsem mohl hrát, že jsem hlavně na hřišti. Co se stalo Mariánovi, nás velice zasáhlo. Fotbal jde úplně stranou, člověk si uvědomí, co je v životě důležité. Zdraví bude vždycky na prvním místě.

Hodnoty máte srovnané dobře. Dokazujete to také tím, jak se po rozvodu staráte o syna Patrika.
S exmanželkou jsme domluvení, že si ho vezmu, kdykoli mám čas. Člověk dělá pro děti přece všechno.

Mělo by to tak být.
Pro koho to dělat? Sám pro sebe? To si vezmu kam? Když vidím, že malej je šťastnej, je to nejvíc.

Také jste si ho ve třiceti nechal vytetovat na ruku.
Mám ho tady v srdci. A tohle jsou moje dlaně. Nikdy jsem nechtěl tetování, ale tohle smysl má.

Jako honění za míčem? Jak dlouho ještě?
Nedávám si věkový limit. Pro mě je v první řadě důležitý fotbal, přítelkyně se bude starat o prodejnu. Když budu cítit, že už nemám týmu co dát, nebo to budou cítit trenéři, vedení, tak jsem s nimi domluvený, ať mi to řeknou na rovinu. To je pro mě strašně důležité. Něco řešit za zády je to nejhorší.

Jste připravený na boj o sestavu?
Jsem připravený na všechno. Chci se o to poprat. Zdraví zatím drží. Čeká nás teď klíčových čtrnáct dní. Bude to náročné. Trenér říkal, že kdybych cokoli cítil, mám říct, ale nechci žádné úlevy. Tělo znám nejlíp a vždycky vím, co mi nejvíc pomůže, abych byl platný týmu.

To vás naučilo zahraničí?
V Berlíně spousta kluků před tréninkem pracovala na sobě. Šli do posilovny nebo dělali kompenzační cvičení, protahovali se. Vím, že kdybych se po zápase nebo po tréninku neprotáhl, bude mě to bolet. Po protažení se cítím líp. Tohle je věkem. V Plzni se mnou fyzioterapeuti pracovali individuálně. Potřeboval jsem dva tři cviky, které sám nezvládnu. Pomáhají mi také v Olomouci. Zatím to funguje.

Jaké máte ambice se Sigmou?
Sigma měla dobrý ročník i špatný. Dokonce i spadla. Věřím, že se tým stabilizuje. Kluci vyhráli nad Spartou a pak prohráli třeba s Příbramí. Je potřeba zvládnout začátek. Vidím to na klidný střed, a kdyby se štěstí přiklonilo, tak třeba na poháry, ale chci být při zemi.

Sigma si od vás slibuje, že jako lídr dáte dohromady kabinu.
Jeden člověk nezmění dvacet hráčů. Doufám, že kluci vědí, o co hrají. Snažím se jim pořád vštěpovat do hlavy, že konečná stanice není Sigma, že musí jít dál. A když se na to vyfláknou, tak se nikam neposunou. Ale když budou makat, někdo si jich všimne a můžou si vydělat hezké peníze. Je za tím ovšem hodně úsilí a někdy to i bolí.

Jste dobrým příkladem.
Ale taky záleží, co si z toho kdo vezme. Může pokyvovat hlavou a myslet si, že to dělá nejlíp.

To zvládnete. Kapitánoval jste Plzni, o které se mluvilo jako o smečce vlků.
Měl jsem pásku, ale byli jsme jedna parta, která táhla za jeden provaz. Bylo to vidět i na hřišti, když jsme museli zabrat. Na večeři jsme byli schopni si to vyříkat, když se nedařilo. Nebylo to jen o mně. Už tam je víc hodnějších hráčů, ale tým potřebuje i dravost, takové ty...

... hajzlíky.
Přesně. Není to na škodu. Když tým bude jen hodnej, bude na hřišti vidět, že je to nemastné neslané. Ale když tam přijde někdo, kdo udělá bugr, tak to bude jen dobře.

Vy jste ale hodný. Mají to hodní fotbalisté těžší?
Jsem pohodovej, bavím se s každým. Mladí kluci nezažili, co jsem zažil jako mladý. To byla buzerace.

Fotbalová vojna.
Škoda, že skutečná vojna už není. I mě minula jako poslední ročník.

Co vám provedli mazáci v Sigmě?
Byli tady hráči jako Martin Vaniak nebo Radim Kučera. Byl jsem suverénně nejmladší. Když jsem nevzal ze hřiště kloboučky, hned jsem dostal sprda. V kabině jsem šel na záchod, už na vás vylili kýbl s vodou. Co vím z vyprávění ze staré gardy Sigmy; v 70. a 80. letech to bylo ještě daleko tvrdší. Měl jsem z nich respekt, kdybych byl drzejší, schytával bych to daleko hůř.

Hlavně viděli, že na hřišti jim výkony pomáháte k penězům.
Jsem typ fotbalisty, který nic nevypustí. O to víc nesnáším, když někdo něco odflákne.

Do Olomouce jste se vrátil především kvůli synovi, abyste nemusel dojíždět?
Šlo o celou rodinu. Přítelkyně má taky malého. Byl to ten největší důvod. Když začal koronavirus, zavolal si mě v Plzni pan Šádek s trenérem a nabídli mi ještě smlouvu na rok. Ale ani jsem se nerozmýšlel. Na rovinu jsem jim řekl, že v Plzni už končím.

Mrzelo vás, že jste pod trenérem Guľou ztratil místo v základu?
V nadstavbě předchozí sezony jsem měl zánět šlachy palce a provázelo mě to až do září. Kluci rozjeli sezonu, měli výsledky, trenér to nechtěl měnit. A to samé trenér Guľa. Než přišel do Plzně, setkali jsme se v hotelu Horal ve Velkých Karlovicích. Měl to ze Žiliny třicet kilometrů. Dali jsme si tam sraz, chtěl znát můj názor. Dvě hodiny jsme kecali. Říkal jsem mu, že se chci porvat o místo. Nastavil tam nějaký řád, úplně jiné tréninky. Mě to hrozně bavilo, i když jsem nehrál. Trenér se pořád se mnou bavil. Když jsem řekl, že nebudu prodlužovat, věděl jsem, že už budu spíš čekat, jestli se někdo nezraní. Užíval jsem si, že jsem s týmem.

Plzeň je vaše nejhezčí štace?
Těžký. Plzeň - Berlín. Moskvu bych tam moc nedával. Berlín byl velice krásný, byl jsem tam s celou rodinou. V Plzni už jsem byl sám.

A po finanční stránce?
V Hertě jsem hrával, takže tam.

Smlouva byla postavená na bonusech?
Velký rozdíl byl, jestli hraju a jestli se vyhrálo. I v Moskvě to bylo zajímavé. Nebyly tam daně. Ale když se dařilo v Hertě, bylo to znát. Ve druhé lize jsme udělali bodový rekord a já ze 34 zápasů odehrál 32.

Také si vás oblíbili fanoušci.
Jediné, co mě mrzí, že jsem odešel ze dne na den a nemohl jsem se s nimi rozloučit. Byli jsme v Turecku s Plzní na soustředění, vedle byla zrovna Hertha. Přišli za námi její fanoušci a skandovali moje jméno. Trenér Koubek přerušil trénink, byl z toho nervózní, protože jsme měli před zápasem, ale bylo to moc hezké. Klobouk dolů. Jen jsem jim zatleskal.

Obchod s motorkami rozjíždíte, protože nejste typ, který po kariéře vydrží nic nedělat?
Jsem typ, který nedokáže sedět doma déle než pár dní. Nějaké plány mám. A jeden z nich je rozjet tuhle firmu. V hlavě mám i další věci.

I když i kovář v Halenkově může mít krásný život, tohle všechno byste nezažil.
Takhle to všechno mělo být. Kdybych zůstal v Halenkově, měl bych jiné dětství, volné víkendy, svátky...

... děda by měl radost.
To by měl. Žil bych tam jako každý jiný člověk. Ale jsem rád, že jsem se rozhodl jít touhle cestou. Posbíral jsem spoustu zkušeností, které teď chci doma v Olomouci předávat dál.